Hřích nás nutí, abychom se ukryli před Boží přítomností. Podstata nevíry u křesťanů je tato: když zhřešíme a zklameme Boha, chceme z Jeho přítomnosti utéct. Myslíme si, že je natolik rozzlobený, že s námi nechce mít obecenství. Jak by vůbec mohl s námi sdílet důvěrnosti, když jsme tak těžce zhřešili?
A tak se přestaneme modlit. Ve svém zahanbení si myslíme: „Za těchto okolností nemohu jít k Bohu.“ A začneme se pokoušet o vlastní skutky, abychom se dostali zpět do Jeho milosti. Jsme přesvědčeni, že potřebujeme pouze čas k tomu, abychom se sami očistili. Jestliže dokážeme zůstat čistí po dobu několika týdnů a vyhýbáme-li se svým hříšným návykům, myslíme si, že si sami dokážeme zasloužit opět přístup k Jeho trůnu.
To je ďábelská nedůvěra, jež je v Božích očích zločinem. Když vyznáváme svůj hřích včetně našich zakořeněných zvyklostí, Bůh nás nevyslýchá. Nevyžaduje důkaz pokání a neptá se: „Skutečně toho lituješ? Nevidím žádné slzy. Slibuješ, že to již neuděláš? Nyní jdi, posti se dva dny v týdnu a modli se hodinu denně. Pokud tak učiníš, a neselžeš, budeme mít opět spolu obecenství.“
Když nás Ježíš na kříži smířil s Otcem, bylo to napořád. To znamená, že pokud zhřeším, nemusím se stále dokola s Bohem smiřovat; nejsem od Pána odříznut a náhle nesmířený. Nikoli, závoj oddělení byl na kříži natrvalo odstraněn a já mám navždy přístup k Božímu trůnu skrze Kristovu krev. Tyto dveře se mi nikdy nezavřou: „V něm smíme i my ve víře přistupovat k Bohu svobodně a s důvěrou“ (Efezským 3:12).
Bible jasně prohlašuje, že pokud někdo z nás zhřeší, máme u Otce advokáta, Ježíše Krista. Můžeme stát za dveřmi do Jeho trůnního sálu a cítit se zkaženě a nečistě. Když tam ale zůstaneme a odmítneme vstoupit dovnitř, nejednáme v pokoře; jednáme v nevíře. „Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas“ (Židům 4:16).