„A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy“ (Římanům 8, 17- 18). Apoštol Pavel zde říká: čím je ve světle slávy, která ho čeká, jeho trápení?
A podobně chce, abychom odvrátili zrak od současného utrpení a zaměřili se na to, co přijde a co všechno změní. V novém domově na věčnosti budeme sotva minutu a zapomeneme na minulost, říká Pavel. Chce, abychom začali chválit už nyní a jásali nad radostí, která nás čeká. „Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu; naše rty nechť vyznávají jeho jméno“ (Židům 13, 15).
Bůh si vybral ty, které „přetavil“: „Přetavil jsem tě, ne však jako stříbro, vyzkoušel jsem tě v tavicí peci utrpení“ (Izaiáš 48, 10). Lidé, kterým Izaiáš předal tuto vizi nového světa, právě zažili běsnění zuřivého nepřítele. Byli otřesení z utrpení, kterým prošli, spoutaní strachem a vyčerpáním. Cítili, že je Bůh opustil, a báli se, co je v budoucnu čeká.
A jaké slovo jim Bůh poslal? Stejné, jaké dává Svému lidu i dnes: „Proberte se! Nejste na dně, jak si myslíte. Hospodin, vaše síla, je stále s vámi. Tak povstaňte z prachu malomyslnosti a usaďte se na nebeském místě, které jsem vám zaslíbil. Nepřišli jste o svoji spravedlnost, tak si oblečte plášť. Otřeste se, promluvte si sami se sebou, dejte si lekci. A řekněte tělu a ďáblu: ‚Slavně vítězím mocí toho, který si mě zamiloval‘“ (Izaiáš 52, 1–3, Římanům 8, 37, parafrázováno).
„Přetavím je, jako se taví stříbro, přezkouším je, jako se zkouší zlato. Ti budou vzývat mé jméno a já jim odpovím. Řeknu: ‚Toto je můj lid.‘ A oni řeknou: ‚Hospodin je můj Bůh‘“ (Zachariáš 13, 9).