Za dávných časů si Bůh vyvolil a mocně pomazal některé muže a ženy. Tito Boží služebníci následovali Pána, byli jím doslova uchváceni a rychle rostli ve víře. Procitli a změnili osudy celých národů. Jedním z nich byl Daniel.
„Obrátil jsem se k Panovníku Bohu, abych ho vyhledal modlitbou a prosbami o smilování v postu, žíněném rouchu a popelu. Modlil jsem se k Hospodinu, svému Bohu, a vyznával se mu“ (Daniel 9, 3-4).
Prorok Daniel znal dobře Boží srdce, a proto mohl bezpečně rozpoznat nastávající čas. „V prvním roce vlády Dária … jsem já, Daniel, porozuměl z knih počtu roků, o nichž se stalo slovo Hospodinovo proroku Jeremjášovi“ (Da 9, 1-2). K tomuto poznání se Daniel dostal skrze čtení Božího slova. Dovolil, aby se jej Boží slovo zmocnilo, často ho citoval - i dlouhé úseky - protože ho měl ukryté v srdci.
V desáté kapitole čteme, že se Danielovi dostalo vidění Ježíše: „Pozvedl jsem oči a spatřil jsem, hle, jakýsi muž oblečený ve lněném oděvu. Na bedrech měl pás z třpytivého zlata z Úfazu. … jeho tvář zářila jako blesk, oči jako hořící pochodně … a zvuk jeho slov byl jako hukot velkého davu“ (Da 10, 5-6).
Když měl Daniel toto vidění, byli tam s ním ještě další muži. Tito muži byli zajisté věřící, protože v zajetí si Daniel předsevzal, že se nebude stýkat s bezbožnými. Tito věřící ovšem nebyli jako Daniel, takže když vidění přišlo, utekli. „Já Daniel jsem to vidění viděl sám. Muži, kteří byli se mnou, žádné vidění neviděli, ale padlo na ně veliké zděšení a uprchli do úkrytu“ (Da 10,7). Proč strachy utekli? Protože měli v srdcích skrytý hřích.
Dává Bůh i dnes povstat mužům a ženám jako byl Daniel? Víme, že Bůh „je tentýž včera i dnes i na věky“ (Židům 13,8). Sloužíme stejnému Bohu jako dávné generace věřících. Navíc máme něco, co oni neměli - Boží dar Ducha svatého.
Drazí, chtěl bych vás povzbudit, abyste byli naplněni Duchem, upřeli svůj pohled k Bohu, vykročili vpřed a oddělili se od světa.