V časech, kdy vznikla první církev, začalo také velké pronásledování. Během tohoto hrozného období byl apoštol Jan uvězněn, poslán do Říma a následně vypovězen na doživotí na ostrov Patmos. Patmos byl zpustlý ostrov obydlený pouze několika vězni, kteří sem byli posláni.
Když se Jan vylodil na Patmu, byl tam zanechán v úplné izolaci, opuštěný. Později napsal: „Byl jsem vyhnán na ostrov Patmos, protože jsem hlásal Boží slovo a svědčil o Ježíši Kristu.“ (Zjevení 1:9)
Proč byl zrovna Jan, Ježíšův učedník, odsouzen k takovému údělu? A proč se ho Řím, světová vládnoucí mocnost, tak zoufale snažila izolovat od lidí? Očividně ho Řím považoval za velkou hrozbu, byl přece jen známý mezi Židy i pohany.
Teď to mohlo vypadat, že selhal. Kdyby se hodnotil podle současného měřítka úspěšnosti, byl by shledán jako naprostá nula: neměl žádné shromáždění, budovu pro církev, peníze, vůz, dům ani pořádné oblečení.
Ale to by byl špatný úsudek! Po několika prvních dnech na Patmu se stalo něco úžasného. Jan učinil rozhodnutí, které navěky ovlivnilo celou křesťanskou církev. Jednoduše řečeno, úplně položil všechny své plány ohledně služby. I když to vypadalo, že exil na Patmu je jeho konečný úděl, přesto byl odhodlán zůstat Bohu věrný. „Teď budu chodit v Duchu a budu stále hledat Boží tvář. Teď mám příležitost poznat Ho tak, jako nikdy předtím.“
Jan se pak už soustředil jen na jedno: samotného Ježíše Krista. Řekl: „Vše, co potřebuji, je modlit se, uctívat Pána a mít s Ním obecenství.“ Právě zde, na Patmu, se Jan naučil žít v závislosti na vedení Ducha Svatého. A dobrou zprávou je, že později mu byla udělena milost, a to, co napsal, se stalo světlem celému světu. My se ale nemusíme úplně izolovat, abychom se cele vydali Pánovi a měli s Ním obecenství. Bůh se s námi může setkat kdykoliv, tam, kde právě jsi, když k Němu budeme volat.