Dallas Willard v knize The Pastor’s Guide to Effective Ministry píše: „Kvalita naší duše se nesmazatelně dotkne druhých v dobrém i ve zlém.“
Mnozí z křesťanů by chtěli přinést poselství o Ježíši velkému počtu lidí a často promeškají možnost, jak zapůsobit na ostatní. Víme, že naše publikum je nestálé a chce vždy něco nového, co stimuluje smysly. Tento přístup se rozšířil v 90. letech, kdy pastoři utráceli ohromné množství peněz ve snaze přitáhnout davy velkolepými produkcemi a kreativními způsoby prezentace evangelia. Propagace Ježíše poskočila na zcela novou úroveň a mnohým se líbila.
S tímto přístupem nastalo několik problémů. Zaprvé to, že mnoho pastorů bylo ve svých kruzích považováno za „hvězdy“. Ale neměli žádný základ, žádný vnitřní život, který by čelil hlasům, které říkaly: „Ó, ty jsi výjimečný! Tvá církev byla na prvním místě ve zprávách! Přátelíš se s guvernérem! Někdo právě daroval milion dolarů do stavebního fondu tvé církve! Tvá kniha je bestsellerem! Jsi hvězda!“ Protože jim chyběla pevná, na Boha zaměřená pokora a duchovní hloubka potřebná k přežití vzestupů a pádů ve službě, jasně zazářili … a zhasli.
Druhým problémem bylo, že zapomněli, že lidé ve skutečnosti touží po prostém evangeliu Ježíše Krista. Lidé, stvoření k obrazu Božímu, chtějí vědět, jak Boha najít. Chtějí, aby to bylo prezentováno jednoduše a aby pokyny byly jasné. Chtějí, aby poslem byl někdo, kdo skutečně zná Boha a staví ho na první místo ve svém životě.
Ať už jste misionář, který osaměle slouží v odlehlé oblasti, nebo pastor velkého sboru ve městě, váš vnitřní život je tou nejdůležitější věcí ve vašem životě. Moje láska k Ježíši a moje touha poznat ho každý den lépe a hlouběji převyšuje všechno, čím jsem, a všechno, co dělám. Přes hluk a požadavky moderního církevního života a vedení musíme zůstat zakotveni v Bohu. On nás volá, abychom byli sami s ním každý den.
„Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nic mnou neotřese. Proto se mé srdce raduje a moje sláva jásá, v bezpečí přebývá i mé tělo“ (Žalm 16,8-9).