Když si čteme o životě krále Davida, je na místě si klást otázku, jak se z něj stal tak silný Boží muž. Je ohromující, jakou měl víru, obzvlášť když čteme pasáž, kde se setkal s Goliášem. David před tímto bojem řekl něco neuvěřitelného.
„David řekl Saulovi: ‚Tvůj služebník byl pastýřem ovcí svého otce. Když přišel lev anebo medvěd, aby odnesl ze stáda ovci, hnal jsem se za ním a bil jsem ho a vyrval mu ji z tlamy. Když se proti mně postavil, chytil jsem ho za dolní čelist a bil jsem ho, až jsem ho usmrtil. Tvůj služebník ubil jak lva, tak medvěda. A tomu neobřezanému Pelištejci se povede jako jednomu z nich, protože potupil řady živého Boha.‘“ (1. Samuelova 17,34-36)
Davidovi tehdy bylo pravděpodobně asi 15 let a už měl co do činění s divokými lvy a medvědy. Když jsem byl mladší a jezdil kempovat, bál jsem se, že budu mít co do činění s mývaly a hady, natož s medvědem. Nezaráží vás, že ten chlapec měl tak silnou víru? Věděl, že Bůh bude s ním, protože už to dříve zažil.
Když byl pomazán na krále, mohl mít jen asi 12 nebo 13 let. V té době malí chlapci pásli ovce. Dovedete si představit, že byste vzali tak staré dítě a postavili je na úbočí hory samotné se stovkou ovcí, které v podstatě jsou svačinou pro medvědy a vlky? Představte si Davida jako chlapce, jak sedí v noci u ohně, naslouchá každému prasknutí větvičky a přemýšlí: „Není to lev?“
Kde se David naučil tak velké víře a bojovnému duchu? Bylo to na svahu hory, když byl ještě malým chlapcem. Naučil se důvěřovat Bohu ve chvílích temnoty, křehkosti a těžkostí. Všichni jsme si takovými chvílemi prošli. To jsou chvíle, kdy Bůh může do našeho života vtisknout něco opravdu hlubokého.
Když prožíváme těžké chvíle, kdy máme pocit, že to, co se děje, nezvládneme, musíme důvěřovat Bohu. Tehdy zakoušíme Boží slávu a přítomnost. Tehdy může Bůh vykonat hluboké dílo v našich srdcích, aby nás posílil pro budoucí bitvy.