Zjistil jsem, že většina křesťanů se po prvních dvou letech chození s Pánem už nezmění více než o pět procent. Když jsme konfrontováni s Písmem a pravdou, která je nám nepříjemná, schováme se za to, že „takto jsme to dělali vždycky a vždycky takhle věřili.“
Vzít Bibli a nepožádat o pomoc Ducha Svatého, je jako říkat: „Bože, udělej ve mně něco nového, ale nezměním nic, o čem věřím, že je dobré.“ To je zvláštní modlitba, že? Není divu, že naše víra roste tak málo a my vidíme jen několik obrácených ke Kristu.
Často se v důležitých záležitostech rozhodujeme nikoli podle toho, co nám Duch ukazuje v Písmu, ale podle toho, co jsme viděli v církvi. „Bohoslužba by měla vypadat takto, protože v církvi, kterou navštěvuji, jsme to tak vždycky dělali.“ Pro nás všechny je obtížné přijít k Božímu slovu a říci: „Duchu Svatý vyučuj mě, i kdyby to odporovalo tomu, čemu mě učili věřit.“ Ale je to nutné!
Bude to ale trvat nějaký čas, než nám dá Duch svatý porozumět nějakému oddílu Písma. Pokud nebudeme čekat na Ducha Svatého a důvěřovat mu, můžeme ochladnout a ztratit obecenství s Bohem, přestože jsme mu oddáni.
Apoštol Pavel napsal: „‚Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.‘ Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha; Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží.“ (1 Korintským 2:9-10, zvýraznění přidáno)
Pokaždé, když otevíráme Bibli, zastavme se a pomodleme se, ať už patnáct vteřin nebo patnáct minut, ale požádejme Ducha, aby nás učil. „Pravému soudu a poznání vyuč mne, neboť jsem uvěřil tvým přikázáním“ (Žalm 119:66). Pak se náš život bude každým dnem více podobat Ježíšovu.
Jim Cymbala započal práci ve sboru Brooklyn Tabernacle s méně než dvaceti členy v malé zchátralé budově v problémové části města. Narodil se v Brooklynu, je dlouholetým přítelem Davida a Garyho Wilkersonových.