Ať už se ocitnete v jakýchkoliv potížích, jednoduše se z nich nedokážete vyprostit vlastní silou.

Abychom porozuměli tomu, jak nás Bůh vysvobozuje z trápení, musíme přemýšlet o tom, jak osvobodil Izrael z otroctví. Bible říká: „To, co se jim stalo, je výstražný obraz a bylo to napsáno k napomenutí nám, které zastihl přelom věků.“ (1. Korintským 10,11)
Všechno, co se Izraeli stalo – otroctví, utrpení a osvobození z Egypta – je dnes pro nás svědectvím a příkladem.

Hospodin řekl Mojžíšovi: „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti. Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil...“ (2. Mojžíšova 3,7-8)

Boží slovo zde hovoří jasně: „Znám jeho bolesti.“ Milovaní, jestliže vás ve vašem trápení neutěší toto, pak už nic. Pán říká: „Vím, čím procházíte, ale není to vaše bitva. Klesáte pod otrockou prací, proto jsem vás přišel vysvobodit.“

„Já jsem Hospodin. Vyvedu vás z egyptské roboty, vysvobodím vás z vašeho otroctví a vykoupím vás vztaženou paží a velkými soudy. Vezmu si vás za lid a budu vám Bohem. Poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh, který vás vyvede z egyptské roboty. Dovedu vás do země, kterou jsem přísežně slíbil...“ (2. Mojžíšova 6,6-8)

Můžete se zkoušet sami osvobodit všemi možnými způsoby – sněním, plánováním a manipulací – ale na konci toho Bůh říká: „Tohle je má práce.“

Když se David postavil proti Goliášovi, řekl: „A celé toto shromáždění pozná, že Hospodin nezachraňuje mečem a kopím. Vždyť boj je Hospodinův.“ (1. Samuelova 17,47)

David se nespolehl na vlastní sílu a neřekl: „Zvládnu to sám a svými schopnostmi.“ Ne! Věděl, že to je Boží bitva.
 

Žalmista píše: „Trpěl jsem a bylo mi to k dobru, naučil jsem se tvým nařízením“ (Žalm 119:71). Asi se divíš jako já: „Co je tohle za teologii? Je vskutku dobré trpět?“

Hebrejské slovo pro utrpení zde znamená „pokoření, potrestání, pošpinění, zranění, ponížení, oslabení, sklíčení.“ Když do tohoto verše vložíte tento význam, najednou čtete: „Byl jsem trestán, ponížen, oslaben, sklíčen – a bylo mi to k dobru – naučil jsem se Hospodinovým nařízením.“ Slovo nařízení znamená „hluboko vtisknutý zákon.“ Žalmista říká: „Bylo mi k dobru, že jsem prošel tímto utrpením, protože mi Bůh vtiskl své zákony a cesty do srdce.“

Bůh dovoluje, aby na nás přicházely zkoušky a prověřovaly nás, ale to není Jeho původní záměr. Spíše nás má utrpení naučit chodit před Ním v přímosti. Bible říká: „Mnoho utrpení doléhá na spravedlivého…“ (Žalm 34:20). Podle žalmisty je cílem našeho utrpení, abychom se z něj učili.

Jeden z našich misionářských párů napsal o situaci v africkém národě, kde pracují. O jedné z nejchudších zemí, jejíž situace se zhoršila dlouhotrvající krvavou občanskou válkou. Tito misionáři nedávno přijeli do této zoufalé země v nákladním voze spolu s křesťany ze sousední země. Přivezli celý náklad zásob a měli v plánu navštívit shromáždění v tu noc, kdy překročili hranici. Asi pět mil od hranice začal jejich náklaďák zpomalovat. Řidič tiskl pedál až k podlaze, ale rychlost náklaďáku se nepřestávala snižovat. Tým byl skleslý, když zpozoroval, že osobní auto jedoucí před nimi se vzdaluje.

Konečně se tým dostal na hranici a motor náklaďáku dosloužil a nemohli jet dál. Všichni se divili: „Pane, co se děje?“ Náhle se kolem přehnala pohraniční stráž a rozrušeně křičela: „Nedaleko odsud byla exploze! Auto, které před chvílí přijelo, vyletělo do povětří kvůli válečnému konfliktu.“ Misijní tým zjistil, že napadené auto bylo to, které jelo přímo před nimi. Kdyby jel misijní náklaďák bez potíží, byli by též napadeni.

Ráno druhého dne řidič misijního týmu otočil klíčkem v zapalování – a náklaďák ihned naskočil. Skutečně jel dobře po celý zbytek cesty. Poznali, že bylo Božím záměrem, aby prošli touto nepříjemnou zkušeností.
 

Náš Spasitel nyní existuje jako člověk ve slávě. Je živoucí osobou – s tělem, kostmi, vlasy a očima – i když je Bohem. Ačkoli jsme zde na zemi, jeho Duch v nás přebývá: „Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče“ (Galatským 4:6).

A přece je ve světě ještě jeden duch – duch antikristův. Stejně jistě jako že jsme od Krista obdrželi jeho Ducha, existuje zde ve světě duch antikristův, který připravuje srdce pro přijetí Člověka hříchu!

„Je to duch antikristův, o němž jste slyšeli, že přijde, a který již nyní je na světě“ (1.Jan 4:3). Jan říká: „Slyšeli jste o příchodu Antikrista. Je o něm kázáno a vyučováno, a vy očekáváte jeho příchod. Ale, milovaní, bděte, protože duch antikristův již působí!“

Pochopte, že Antikrist se neobjeví na scéně náhle, aby přemohl lidstvo. Spíše jeho duch působí tajemně již nyní, zasévá své království do chladných a kompromitujících srdcí. Až se konečně objeví, veřejně se odhalí světu, který je již na něho připravený, zjeví se srdcím, které si již jeho duch podmanil!

Právě teď vidíme vzrůstající antikristovy postoje, ale brzy se z toho stane zaplavující proud a nakonec rozlehlý oceán. Duch antikristův se již nyní vkrádá do srdcí mnoha odpadlých křesťanů. „Ale jak?“, ptáte se. „Proč by se nějací křesťané obrátili až k Antikristu?“ Protože mají podobné názory jako on.

Jan píše: „Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa…Dítky, nastala poslední hodina; a jak jste slyšeli, že přijde antikrist, tak se nyní vyskytlo mnoho antikristů; podle toho víme, že nastala poslední hodina“ (1.Jan 2:15-18).

Jan nás varuje, že ti, kteří stále milují věci tohoto světa, se otevírají duchu antikrista. Říká: „Víte, že toto jsou poslední dny, protože mnozí jsou plni chtivého antikristova ducha!“
 

„Výchova se v dané chvíli nikdy nezdá příjemná, ale krušná, později však těm, kdo jí prošli, přináší ovoce spravedlnosti a pokoje.“ (Židům 12:11).

Bůh zde hovoří o svém vlastním srdci stejně tak jako o našem. Výchova nebývá často příjemná, ale těžká a bolestivá. Přesto všechno, než Bůh začne soudit, povznáší se nad svými dětmi při jejich výchově. Hledá sebemenší záblesk smutku či lítosti a při jeho prvním třeba jen náznaku toho zanechá. Touží nám říct: „Dost, to už stačilo. Příliš mě to bolí tě trestat.“

Milovaní, musíme se umět vyrovnat s tímto důvodem Boží bolesti. Když se ti ostatní snaží ublížit, musíš se naučit podmanit své myšlenky a říci: „Pane, chci se modlit za své nepřátele, za ty, kteří se mi snaží ublížit.“

Pokud Bůh dokáže milovat ty nejhorší a nejpodlejší hříšníky z ulic, o kolik víc pak asi miluje křesťana, který ti ublížil a stal se tvým nepřítelem?

Možná už teď asi tušíš, nakolik jsme od Božího srdce vzdáleni. Přesto se toho ještě musíme tolik o Jeho srdci učit. Ne, On si nelibuje v tom, někoho soudit. Nemá radost z toho, když ničí bezbožné, nebo vychovává své děti. Ba právě naopak, velmi ho to bolí.

Rád bych teď řekl, co činí Bohu potěšení:

„Kdo je Bůh jako ty? Kdo odpouští viny a hřích promíjí pozůstatku svého dědictví? Nezůstáváš rozhněvaný navždycky, neboť sis milosrdenství oblíbil. Znovu se nad námi slituješ, naše provinění pošlapeš, všechny naše hříchy smeteš hluboko do moře! (Micheáš 7:18-19).

Díky Bohu za Jeho obrovský soucit, který máme všichni k dispozici. Bůh si libuje v milosti!

Pavel děkuje Bohu za lid, který zůstává stálý i v nebezpečných časech. Tito svatí povstanou proti tomu Zlému a zůstanou silní. Nebudou nikdy přemoženi. Naopak, přemohou svět a toho Zlého!

„Stále musíme děkovat Bohu za vás,…že vás Bůh jako první vyvolil ke spáse...Nuže tedy, bratří, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali...Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu.“ (2. Tesalonickým 2,13–17)

Tito svatí milují pravdu a nemají strach z napomenutí. Zkoumají sami sebe ve světle Božího sova a nechávají ho proniknout až do morku svých kostí. Milovaní, jestliže si udržíte srdce otevřené k pravdě - jestliže budete dále milovat slovo Boží – Pán vás ustálí a potvrdí.

„Kdo doufají v Hospodina, jsou jak hora Sijón: nepohne se, strmí věčně. Kolem Jeruzaléma jsou hory, kolem svého lidu je Hospodin, nyní i navěky. Nesetrvá žezlo zvůle na údělu spravedlivých, aby snad nevztáhli spravedliví své ruce k podlostem.“ (Žalm 125,1–3)

Ten Zlý má velkou moc. Ale jeho síla a panování nad vámi nebudou, protože jste svatý Boží lid.

„Napsal jsem vám, že jste silní a slovo Boží ve vás zůstává, a tak jste zvítězili nad Zlým.“ (1. Janova 2,14)

„A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra.“ (1. Janova 5,4)

Ten Zlý klidně může přijít. S vámi nepohne, protože budete pevně postaveni na pravdě Božího slova. V Božím domě budete Pána uctívat z čistého srdce a vaše víra přemůže vše, co proti vám nepřítel nastraží.
 

První část Boží „dvojnásobné bolesti“ nastává, když hřešíme v jeho přítomnosti proti jeho světlu a lásce. Tento samotný hřích však Boha nermoutí. Jeho rmoutí skutečnost, že zná následky našeho hříchu. Bůh ví, že nás náš hřích zavede do zármutku a trápení.

Druhá část Boží „dvojnásobné bolesti“ je tvořena tím, že náš hřích vyžaduje, aby se Bůh držel svého Slova a soudil nás. Musí jen přihlížet jako milující otec a naslouchat našim bolestným nářkům, když nás trestá – to všechno se děje, aby v nás vypěstoval zbožné vlastnosti.

Jednou na mne přišla krize – byl jsem u konce svých sil. Říkaly se o mně pomluvy a po nějakém čase jsem si začal připomínat Boží Slovo:

• „Křivopřísežník neujde trestu, kdo šíří klam, ten zahyne“ (Přísloví 19:9).
• „Zlý člověk dá na ničemné řeči, lhář poslouchá zlé jazyky“ (17:4).

Po nějaké době jsem zoufale zvolal: „Bože, jak dlouho to necháš být? Ty lži se tak mění, že ani nevím, co se který den šíří. Ty jsi můj obhájce, Pane, a říkáš, že pomstíš svůj lid. Nevidím však žádný tvůj soud.“

Když jsem o všech těch pomluvách, které se o mně šířily, přemýšlel, začal jsem myslet na další napadané pastory a služebníky. Dnes je mnoho spravedlivých lidí, kteří musí přetrpět příšerné zkoušky kvůli zlým slovům, jež byla proti nim vyřčena.

„Proč, Pane?“ modlil jsem se. „Proč stále dovoluješ, aby byl tvůj lid zraňován?“

Hospodin odpověděl: „Davide, já jsem milosrdný, dlouho trpící a pomalý k hněvu, protože mne bolí, když soudím.Kdybys mohl cítit mou bolest, nikdy bys netoužil po tom, abych vynesl soud. Porozuměl bys, proč tak dlouho čekám. Víš, jak je bolestné, když vychováváš své děti. Stejné je to i pro mne. Bolí mne, když trestám ty, které miluji!“
 

„Hospodin promluvil k Mojžíšovi: ‚Hned sestup dolů! Tvůj lid, který jsi vyvedl z Egypta, spáchal zvrácenost…Odlili sochu telete, klaněli se mu, obětovali mu…Pozoruji tento lid – ó, jak je tvrdošíjný! Nech mě, ať je zachvátí plamen mého hněvu‘“ (Exodus 32:7-10).

„Mojžíš se snažil Hospodina, svého Boha, upokojit: ‚Hospodine, proč hoříš hněvem proti svému lidu? Vždyť jsi jej vyvedl z Egypta velikou silou a mocnou rukou…Zastav plamen svého hněvu! Upusť od neštěstí, jež proti svému lidu zamýšlíš…‘ A Hospodin upustil od neštěstí, které proti svému lidu zamýšlel“ (verše 11-14).

Mnoho křesťanů při čtení tohoto oddílu mylně přisuzuje více milosti a slitování Mojžíšovi než Bohu. Myslí si totiž: „Mojžíš vyprošuje pro Izrael veliké slitování, zatímco Bůh se je chystá zničit.“ Nic nemůže být dále od pravdy. Jediným důvodem, proč se Mojžíš mohl modlit tak, jak se modlil, bylo jeho poznání Božího slitovného srdce.

Boží spravedlnost vyžadovala, aby byl lid zničen, ale Mojžíš věděl, že by bylo pro Boha příliš bolestné, kdyby zničil své děti, a tak vznesl k Bohu tuto prosbu: „Vím, že tvá spravedlnost volá a tento tvrdošíjný lid by měl být vyhlazen, ale já vím, že nejsi schopen snést tu bolest, kterou ti to způsobí. Znám tvé srdce, Bože, a vím, že nemůžeš Izrael zničit – protože ho miluješ.“

Bible říká, že Bůh „upustil od“, což znamená, že si rozmyslel, jak odsoudí Izrael. Nezničil je; místo toho lid chřadnul v poušti. Ačkoli tento lid neustále působil Božímu srdci bolest po dobu 38 let, a to svou nevěrou, Hospodin je stále chránil, vedl, sytil a šatil až do jejich smrti.
 

Když Pavel poprvé vyučoval pravdu o ospravedlnění skrze víru, církví to otřáslo. V té době to bylo považováno za neuvěřitelnou zprávu. Ve skutečnosti dokonce někteří teologové namítali: „Když jsem ospravedlněn a Bůh je tak milosrdný, že mi odpouští dobrovolně jen skrze moji víru, pak mohu hřešit ještě víc, aby se Bůh mohl těšit z toho, že mi dává víc a víc milosti!“ Tito teologové vůbec evangeliu neporozuměli.

Díky kříži, Bůh považuje vše z našeho starého člověka za vypořádané. Pavel se zeptal: „Budeme pokračovat v hříchu, aby se rozmnožila milost?“ (Římanům 6:1) a rychle pokračoval, „V žádném případě!“ Věřím tomu, že tím měl Pavel na mysli: „Proč by nějaký křesťan, který byl osvobozen od smrti, šel nazpět a křísil tělo. Proč by se vracel do hříšného života, když nám Bůh chce odejmout všechny naše viny, odsouzení a dát nám bezpečnost a pokoj? Dnes díky kříži můžeš sloužit Pánu s radostí a potěšením, uposlechnout Jeho nový závazek zvaný láska.“

Možná se ptáš: „Takže mám prostě přijmout skrze víru Ježíšovu spravedlnost?“ Ano, přesně tak! O tom je celé naše křesťanské kráčení – ve víře odpočívat nad tím, co Ježíš vykonal.

Náš starý člověk zemřel a novým člověkem je Ježíš. Když mu odevzdáme veškerou naši víru v Něj, Bůh nás plně přijme. Považuje nás za spravedlivé, skryté v náručí Svého drahého Syna. Takže pokaždé, když zhřešíš nebo selžeš, utíkej rychle ke svému obhájci - svému advokátovi. Vyznej mu své selhání a odpočívej v Jeho spravedlnosti.

Možná se ptáš: „A co dobré skutky, ty nic neznamenají?“ Samozřejmě že ano, ale jen za těchto podmínek: Dobré skutky tě nespasí, nezprostí hříchu ani neučiní spravedlivým nebo přijatelným pro Boha. Jediné co tě zachrání je tvá víra v. to, co Ježíš vykonal!

Co že to Ježíš vykonal? Zachránil tě, odpustil ti hříchy a chyby, a přijal tě za svého milovaného. Bůh v tobě nyní vidí jen Ježíše Krista, a proto musíme přicházet k našemu Spasiteli pokaždé, když upadneme. Ta samá krev, která nás očistila a odpustila naše hříchy poprvé, když jsme přišli k Ježíšovi, je stále ta stejná krev, která nás udržuje, než se On vrátí.

Spolu s tímto ubezpečením přichází ještě vyšší závazek, a to činit vše skrze Jeho sílu a moc, než-li se snažit vlastními silami. „Žijete-li podle těla, zemřete; umrtvujete-li skutky těla Duchem, budete žít.“ (Římanům 8:13).

Když jsme se obrátili ke Kristu, uvěřili jsme tomu, že jsou nám odpuštěny hříchy, že nás přijal a že můžeme odložit všechnu vinu a strach a říct: „Jsem spasen pouze vírou v to, co pro mne Ježíš udělal na kříži.“

Pak, když jsme pokračovali v cestě s Pánem, dopustili jsme se nových skutků neposlušnosti. Naše hříchy nás zdrtily a rychle jsme ztratili představu očišťujícího kříže. Snažili jsme se získat Boží přízeň zpět vlastní spravedlností a usilovnější snahou, ale život se stal děsivým kolotočem hříchů a následných doznání.

Občas se chováme, jakoby nás mohlo zachránit to, že se sami budeme více snažit. Myslíme si, že kdybychom se sami zlepšili, Boha by to potěšilo. Brzo už soustavně pracujeme na svém starém člověku, snažíce se ho formovat ve vítězícího křesťana.

Někteří věřící možná řeknou: „Za vítězství, kterého jsem dosáhl, jsem zaplatil vysokou cenu. Prošel jsem velkou bolestí a utrpením. Postil jsem se, modlil se a úspěšně potlačil všechny své žádosti a hříšné touhy. Je můj zápas za poslušnost pro Boha ničím? Bere všechnu mou spravedlnost a těžkou práci jako nic?“ Ano! Všechno je to tělesné a nic z toho před Ním neobstojí. Je jen jedna spravedlnost, a to spravedlnost Ježíše Krista!

„Nevědí, že spravedlnost je od Boha, a chtějí uplatnit svou vlastní; proto se spravedlnosti Boží nepodřídili.“ (Římanům 10,3)

Jedinou cestou k Boží milosti je přiznání si pravdy: „V mém těle není nic dobrého, ani v mém usilování o to, abych si spasení zasloužil. Nemohu se stát spravedlivý ničím, co udělám z vlastní síly. Má spravedlnost je v samotném Kristu.“ Pavel mluví o daru spravedlnosti: „Ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista.“ (Římanům 5,17)

Pavel nám poskytuje výčet těch, kteří nezdědí Království Boží:

„Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani zženštilí, ani homosexuálové, ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, rváči nebudou dědici Božího království“ (1.Korintským 6:9-10).

Potom však apoštol dodává: „A takoví jste byli, ale jste omyti, nadto posvěceni, ano ospravedlněni jménem Pána Ježíše a Duchem našeho Boha“ (verš 11).

Jak se tito lidé, kteří byli zachráněni z tak příšerného hříchu, mohli stát před Bohem spravedlivými? Co se s nimi stalo, že již nejsou zlí, ale naopak jsou pro Boha přijatelní?

Zaprvé, Bůh není žádným příznivcem osob. Není vůbec unešen lidskými tituly či pozemskými poctami – ať se jedná o krále, královnu, prezidenta, nebo předsedu vlády. A zadruhé, Bůh není okouzlen žádnou naší dobrotivostí. Dlouhé modlitby, půst, studium Bible, dobročinnost – nic z toho nás nečiní spravedlivými a pro Boha přijatelnými. I naše „dobrá“ povaha – dobré vlastnosti, řeč, myšlenky a činy – jsou v jeho nose zápachem, pokud jsou použity jako žádost o naše ospravedlnění.

Ježíš na kříži ukřižoval naši „starou přirozenost.“ Existuje pouze jeden Člověk, který zůstal, pouze Ten, s kým bude Bůh jednat – a tím je jeho Syn. Když Ježíš dokončil své poslání na zemi a usedl po pravici Otce, Bůh řekl: „Od nynějška budu znát pouze jednoho Člověka, pouze jednu spravedlnost. Kdokoli přichází ke mně, musí přijít skrze Něho – mého Syna. Všichni, kdo budou ospravedlněni, musí přijmout Jeho spravedlnost a žádnou jinou!“

V očích Boha jsme přijatelní pouze vírou v Krista a Jeho dílo: „Učinil nás přijatelnými v Nejmilejším“ (Efezským 1:6).

Chápeš, jak je důležité zůstávat v Ježíši a rychle k němu přijít, kdykoli selžeš? Musíš se učit za ním běžet a volat: „Ježíši, zklamal jsem Tě! Nemohu to vyřešit. Ať učiním cokoli, nikdy nemohu být uznán Otcem, ledaže bych k Němu přišel v Tobě!“