Uvažujme o tom, jak sám Bůh popsal svůj vztah s Abrahamem: „... mého přítele Abrahama“ (Izajáš 41,8). Podobně Nový zákon říká: „Uvěřil Abraham Bohu ... a byl nazván Božím přítelem“ (Jakub 2, 23).

Jaké neuvěřitelné vyznamenání, být nazýván Božím přítelem. Většina křesťanů zpívá známý hymnus: „Ó, jak věrný přítel Ježíš“. Tyto biblické pasáže nám přinášejí pravdu a sílu. Je těžko pochopitelné, že Stvořitel vesmíru nazývá člověka svým přítelem, přesto se to stalo Abrahamovi. Je to známka jeho velké blízkosti s Bohem.

„Kdo z vás by svému služebníkovi hned po jeho návratu z pole nebo pastvy řekl: ‚Pojď ke stolu‘? Neřekne mu spíše: ‚Připrav mi večeři, vezmi si zástěru a obsluhuj mě; až se najím a napiji, můžeš jíst a pít i ty?‘ Děkuje snad tomu služebníku, že udělal, co mu bylo nařízeno? Tak i vy, když uděláte všechno, co je vám nařízeno, říkejte: ‚Nezasloužíme chválu. Jen jsme jako služebníci splnili svou povinnost.‘“ (Lukáš 17,7-10)

Pavel nám říká, že Bůh nás adoptoval jednoduše proto, že nás miluje: „Abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém nejmilejším“ (Efezským 1,5-6).

Můžeš říci: „Vím, že Boží slovo říká, že jsem přijatý a vím, že Ježíš mi dal přímý přístup k trůnu milosti. Ale já se příliš ostýchám přiblížit se. Stále zápasím se silným pokušením a stále hřeším. Jediná modlitba, kterou mohu vyslovit je: ‚Bože, pomoz mi.‘“

Když Petr a Jan posloužili zmrzačenému žebráku před branou do chrámu a ten muž byl uzdraven, začali neohroženě zvěstovat pokání a sloužit lidem. „Mnozí, kdo tu řeč slyšeli, uvěřili, takže jejich počet dosáhl asi pěti tisíc mužů.“ (Skutky 4,4) To mělo za následek, že velekněží „dali předvést Petra a Jana a vyslýchali je: ‚Jakou mocí a v čím jménu jste to udělali?‘“ (Skutky 4,7)

Když byl Ježíš mladý chlapec, několik lidí jej vidělo v chrámu; další jej potkávali v tesařském krámku, kde pracoval. Ale kdo by věřil, že Ježíš je Bůh v těle, když spravoval jejich rozbité židle? On byl přece pouze synem Josefa, i když byl dobrým mladým mužem, který věděl hodně o Bohu.

„V něm jste i vy všichni spolu budováni v Boží příbytek v Duchu.“ (Efezským 2,22) Řecké slovo pro příbytek, jak se zde používá, znamená „trvalé bydliště“.

David říká Pánu: „Prostíráš mi stůl před zraky mých nepřátel“ (Žalm 23,5). Ježíš říká: „A já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně,  abyste jedli a pili u mého stolu v mém království“ (Lukáš 22,29-30).

Jednu věc především Pán očekává od svých služebníků, pracovníků a pastýřů, je to společenství s ním. Společenství u nebeského stolu — místo, kam je možné v důvěře přicházet k Pánu pro pokrm, sílu, moudrost a společenství.

Ježíšovi následovníci byli shromážděni v horní místnosti, když přišel Duch svatý a všichni byli naplněni (viz Skutky 2,1-4). Když se venku shromáždil dav, Petr byl Duchem povzbuzen ke kázání, takže tři tisíce lidí uvěřilo v Krista (viz Skutky 2,41).

Po tomto duchovním probuzení šli Petr a Jan do chrámu, kde narazili na chromého žebráka. Když muž prosil o almužnu, Petr řekl: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ (Skutky 3,6). Okamžitě byl žebrák uzdraven.

Jak byste se cítili, kdybyste uvařili skvělé jídlo, pozvali hosty, kteří řekli, že přijdou, a poté, co bylo vše přichystáno a připraveno k servírování, nikdo se neobjevil? Většina z nás by se cítila odmítnuta a zklamána. Přesto se to stalo v podobenství, které Ježíš řekl svým učedníkům v Lukášovi 14.