„Pánův den však přijde jako zloděj v noci. V ten den nebesa s hřmotem pominou, živly se rozplynou žárem a země i všechny výtvory na ní budou spáleny.“

„Když se tedy všechno má rozplynout, jací musíte být ve svatém chování a zbožnosti vy, kdo očekáváte a spěcháte k příchodu Božího dne, pro nějž se nebesa rozplynou ohněm a živly roztaví žárem?“

„Podle předuložení věčného, kteréž jest uložil v Kristu Ježíši Pánu našem, v němžto máme smělost a přístup s doufáním skrze víru jeho“ (Efezským 3:11–12).

Boží děti mají jedno z největších privilegií, které kdy byly lidstvu poskytnuty. Máme právo, smělost a svobodu dostat se kdykoliv k našemu Pánu.

Žalmista píše: „Zajisté i hněv člověka chváliti tě musí“ (Žalm 76:10). Podle tohoto verše bude jednoho dne hněv hříšných proměněn v chválu Všemohoucího Boha. Jak nádherná to bude chvíle: jazyky zlých škůdců budou muset uznávat a uctívat Hospodina!

Moje otázka ohledně tohoto verše zní: odkud „hněv člověka“ přichází? Právě teď přikrývá celou zemi silný, zuřivý hněv, něco, čeho člověk sám o sobě není schopen. A tento hněv se projevuje stále se množícími způsoby. Přemýšlejte o tom:

Právě teď se celý svět třese, neboť všude na zemi dochází k výbuchu teroru a katastrof. Každý den se probouzíme, abychom se dozvěděli o další pohromě. Někteří pozorovatelé říkají, že jsme svědky začátků třetí světové války.

„Přišel Syn člověka…přítel celníků a hříšníků!“ (Matouš 11:19). V 7. kapitole Lukáše čteme příběh o farizeovi jménem Šimon, který pozval Ježíše do svého domu povečeřet. Tento zbožný muž pozval také vybranou skupinu náboženských vůdců, jako byl on sám, aby usedli k témuž stolu. Tito hosté byli s největší pravděpodobností také farizeové.

Jednou z nejlepších cest, jak ztratit přátele a být odmítnutý, je jít celou cestou za Bohem. Brát vážně duchovní záležitosti, zavrhnout všechny své modly, obrátit se k Pánu celým svým srdcem a stát se posedlý po Ježíši, sundat své oči ze všech věcí tohoto světa – a náhle se staneš náboženským fanatikem! A jsi v nejhorším odmítnutí celého svého života.

Jednoho dne se Bůh zjevil Abrahamovi a dal mu neuvěřitelný příkaz: „Vyjdi z země své a z příbuznosti své, i z domu otce svého do země, kterouž ukáži tobě“ (Genesis 12:1).

Jak úžasná věc. Bůh si zčistajasna vybral člověka a řekl mu: „Chci, aby ses sebral a šel, všechno tu nech: svůj domov, své příbuzné, i svou vlast. Chci tě někam poslat a ukážu ti cestu, jak se tam dostaneš.“

Někteří křesťané mají tendenci přemýšlet o apoštolu Pavlovi, vzhledem k jeho mocným dopisům a jeho úžasné službě, jako o super člověku. Ale kdyby Pavel nebyl ze stejného masa a krve jako my – kdyby nebyl předmětem stejných pokušení a zkoušek – neměl by církvi co říci. Všechny jeho epištoly by byly napsány zbytečně.